Scény...jjj...nejlepší na ulici a pořádně nahlas.

Asi před 14 dny jsem ji vyzvedla ve školce, že nám ujel bus, šli jsme pěšky. Asi 10 minut od baráku, že jí bolí nožičky. Já v ruce dvě tašky nákupu, v břiše sourozenec. Tak jsem ji řekla: broučku vydrž, už budeme doma, tam si za odměnu dáme zmrzlinu a horkou čokoládu. Chvíli klid, za chvíli: mě bolí nožičky. Tak znovu vysvětlovávní. A ona? Začne řvát, normálně předstírá pláč (slzy jí teda netečou) a když jsou poblíž nějací kolemjdoucí, tak ještě zesílí, ale fest!!! Lidi se samozřejmě ohlížejí, občas se někdo zeptá: ale broučku, proč pláčeš??? Já se snažím vysvětlit, že z ní roste herečka, že to hraje. Když jsme tenkrát došly domů, potkali jsme na schodech sousedku, taky se ptala,co se stalo. Tak jsem v rychlosti odvyprávěla.Ta se zasmála a povídá:no jo, roste z ní druhá Veškrnová

Miluju takový scénky