Jo, křičím. Málo, ale jo. I na ulici. Nedávno se dcera urazila kvůli ňáké blbosti, byla na mě drzá, "já se zlobím, nemám tě ráda, vůbec na tebe nemám náladu a laskavě u toho nejez tyčinky!" Vytočila mě tak, že sem musela jít ven, to rozchodit, vzala sem ji sebou, a celou cestu sem křičela, hodně nahlas sem jí vysvětlovala, proč můžu jíst tyčinky kdy chcu a proč se od nikoho nenechám buznit. Jak sme tak chodily, byl to proslov pro celý sídliště. Místní tlampač rozdával moudra, hodně nahlas.