Inoo,

Přímá pomoc bezdomovci není nic lehkého - vyžaduje to totiž daleko vyšší vnitřní angažovanost, než obvyklá "chlácholení svědomí" posíláním esemesky na dojemnou fotku černouška kdesi za devatero horami.

Černoušek s prosebnýma očima je pouze plochý obraz, jsme ho schopni politovat, protože si duševně "vystřihneme" jen jednu část skládačky, totiž to že "černoušek má hlad" a již neposuzujeme, zda je naší pomoci "hoden", totiž jestli je ušlechtilý, nikdy nenadával své ženě, nepije, nemočí na veřejná sedadla a nikdy netopil koťata.

Ale reálný bezdomovec, přítomný v naší fyzické realitě, je najednou celou skládačkou zároveň. A najednou je třeba řešit dilema, zda pomoci někomu, kdo pomoc sice potřebuje, ale zároveň pije, nadává, močí na veřejná sedadla a topí koťata. Najednou se tu objevuje něco, co bych označila "pomocihodnost". Otázka na to, zda je ten někdo málo nebo hodně pomoci hoden.
A tohle spousta lidí nedokáže překonat. Podle svého měřítka pomocihodnosti naměří člověku v realitě nedostatečnou pomocihodnost.
Ono nemusí jít ani o bezdomovce - totéž se děje třeba v rodinách, to "měření pomocihodnosti".

Docela dobře tohle rozebírá Zweig v knize Netrpělivost srdce.