Jak píše Markéta, v USA nejen přistupují k sekci bez váhání, ale většinou právě u sekcí na přání provádějí plánovaně a dostatečně v předstihu, souvislost vyšší úmrtnosti i nemocnosti ve spojitosti se sekcí se potvrzuje i u nich.

Ale já nejsem bojovník proti sekcím na přání, i když bych sama nijak nebojovala pro. Moje reakce se týkaly toho, že strach porodníků z komplikací normálních porodů není daný tím, že by po sekci tyto komplikace nebyly, ale tím, že po sekci jsou soudem i znalcem - i rodinou častěji přijmuty jako nevyhnutelné a neodstranitelné, narozdíl od spontánního porodu, který se stal démonizovaným viníkem stavů, u nichž to mnohdy není jednoznačné (např. celkem časté DM0, jejichž příčina bývá i prenatální nebo raně postnatální, kvůli nesnadnosti až nemožnosti přesně rozeznat startovací bod však nejčastěji padá na porod). Čím větší procento žen bude rodit císařem, tím větší procento lékařů bude umět především císaře a nebude ovládat umění spontánního porodu. Předpokládám, že může snadno dojít k situaci, kterou máme u konců pánevních, tj. i tam, kde riziko spont. porodu není zvýšeno, se najde málokdy lékař natolik zkušený, aby porod koncem pánevním uměl beze strachu a zkušeně odvést. U mladších lékařů převažuje zkušenost porodů sekcí a logicky se potom takového porodu bojí. Porod koncem pánevním je sice vnímán jako normální porodní poloha, přece jen je v něčem anomální. Tady se ale dostáváme k sílícímu procentu žen dobře k porodu disponovaných, které by na přání chtěly zvyšovat procenta provedených císařů.
Je to blbý, ale když se strachu nepostavíme, už nám asi nic jiného než ten strach nezůstává.