Osobně jsem cítila věk od roka do roka a 4měsíce mladšího (zhruba) jako velmi děsný! Malý ještě vůbec neposlouchat, nedokázal se ale ani ohradit proti dceři(3), když mu něco dělala. Učila jsem dceru, jak s ním vycházet - tj. nevytrhnout hračku z ruky, ale požádat, on většinou tu hračku sám podal, když ruku nastavila.. ale nedělala to, páč vytrhnout je lehčí. Takže jsem se snažila učit je komunikovat bez řevu a strkání. Chodila jsem i do práce na částečný úvazek (to chodím stále) a manžela mám pryč přes týden, tak hlídá babi, ale kolikrát nemohla/nechtěla, tak jsem měla jedno či obě v práci, což byl zdroj dalších problémů. Do toho dcera nechtěla chodit spát (což je se mnou konečná, jsem pak zbytek dne vzteklá, když nemám ani půlhodinku klidu) a tímpádem také problém s manželem, páč sex v pátek večer neexistoval, to mohl zapomenout, většinou jsem se někam zahrabala a nechtěla je do rána vidět, jenže on chtěl vidět mě i děti, byl vypruzený, že se jim nevěnuji, že s nimi nechci být (
![~8~](/g/s/37.gif)
). Sobota/neděle pokračovala tak, že jsem se snažila předat mu většinu zodpovědnosti za děti, že budu uklízet, vařit.. a když přes poledne nespaly, žádný sex zas nebyl, odpoledne MUSELI ven, jinak jsem řádila jak černá ruka, většinou jsem s nimi nešla, brblal zase, že se jich straním. Večer záležel na tom, jak moc jsem byla za ten den vypruzená od něj a od dětí, někdy to šlo, někdy ne, ale on pak taky kolikrát usínal od dětí, když je měl celý den na krku třeba.. tak to jsem si užívala, že mám večer pro sebe! No masakr! Byla doba, kdy jsme spolu spali 3x za měsíc.
![~n~](/g/s/15.gif)
Časem se to nějak upravilo, ale neřekla bych, že jsem něco výrazně změnila, prostě jsem si buď zvykla nebo děti trošku odrostly a přestaly mě tak unavovat - nevím sama. Od doby, co je manžel za prací přes týden jsem se akorát naučila na děti víc řvát i když se fakt snažím, ale prostě já mám jen jedny nervy. Unavená jsem stále docela, ale řekla bych, že je to "nepatologická" únava z dětí a stereotypu. Já si třeba neodskočím ani večer/odpo nikam (zumba, cvičení, mani-pedi, kámošky, "blbá" procházka bez dětí), prostě nic od pondělí do pátku. Všechno řeším o víkendu enbo s dětmi. Naštěstí manžel všechny moje protesty nějak kousnul, přežil a časem se vytříbil i společný čas/sex/večery. Naštěstí já mám celkem uznalého manžela, dětem se věnuje hodně, obstará je se vším všudy, chodit nikam mi nezakazuje, s úklidem problém nemá, prakticky mi ty moje vzteklé výstřelky celou dobu toleroval, asi sám viděl, že jsem prostě KO. Tak doufám, že nejhorší už mám za sebou.
Když na to teď vzpomínám, zlom byl asi vánoční svátky, kdy byl 14. dní doma a byla fakt pohodička. Pak se to nějak překlopilo do většího klidu samo.