Jít v pětadvaceti na potrat, když mám fajn partnera a jsem materiálně zabezpečená, je zpovykanost.
Ona se necítí? A co bude říkat za pár let, pokud se jí to dítě vůbec podaří, až bude x týdnů či měsíců nevyspalá, unavená, otrávená z nulového intimního života např. - taky řekne, že se na to necítí, dítě šoupne do děcáku a bude čekat, zda se na ten opravdový život vůbec někdy cítit začne?
Je jí 25, je dospělá. Kdyby jí bylo o deset let méně, pochopím, takhle opravdu ne.
Kdo souloží, bere na sebe riziko, že počne nový život. A měl by se s tím umět srovnat jiným způsobem, než tím, který na první pohled vypadá lákavě a jednoduše, prostě se na chvilku nechám uspat o oni to potom spláchnou do záchoda...

Takže kamarádce bych řekla, že je hloupější než ovce. Howgh.