Moje první dítě bylo VELMI neplánované. O potratu jsem nepřemýšlela, ale dost zpočátku jsem si myslela, že ji po porodu budu muset dát k adopci. Neměla jsem partnera, žila jsem na kolejích, bez příjmu. Byla to hrozná doba, protože jsem ji k adopci dát nechtěla. Nějak jsem to do porodu vyřešila, sehnala bydlení, sehnala brigádu a dítě jsem si nechala. Je to to nejklidnější dítě na světě. Druhé dítě bylo naopak plánované a vymodlené. Dnes má rok a půl a už od narození je to nerv, že by člověk pohledal.