Přidat odpověď
Úplně vím o čm píšeš. Snažila jsem se dcerku na příchod sourozence připravit, jak nejlépe jsem to z posbíraných zkušeností (kamarádky, knihy) dovedla. Ale potom jsem ze dne na den byla v nemocnici - první odloučení nás dvou, a následně na rizikáči. Prostě mazec. A ten smutek jsem z dcerky opravdu cítila. Takový odporně smířený smutek, strašně mě to drtilo. Tehdy mi ohromně pomohla moje máma, která jí na sebe navázala, hodně se jí věnovala, hodně s ní o všem mluvila (já jsem při těch mnoho Utrogestanech denně byla několik měsíců jako v obluzení) a s nedonošeným miminem prostě není čas ani síla natolik, jak by si člověk představoval. Až to v sobě dcerka nějak zpracovala, tak se ke mně jakoby "vrátila". Prostě přechodně našla oporu jinde a opravdu nám to oběma pomohlo.
Předchozí