Dovolím si tady přispět do diskuze z pozice katolíka, i s rizikem nepochopení. Zakladatelka to tady poněkud zvulgarizovala s tím bonzováním a tak, ale jestli to tak cítí, budiž. Každý to asi vnímá trochu jinak.
Pro mně osobně je víra v Boha pilířem, jistotou i nadějí a povzbuzením. Dává mi klid, vyrovnanost a důvěru, naučila mě rozlišovat podstatné od nepodstatného.
A proč zrovna katolická církev? Předně proto, že jsem v katolickém prostředí vyrostla a nevidím důvod na tom nic měnit. V jisté době jsem hledala něco "lepšího" v jiných církvích, ale pokorně jsem se vrátila zase zpátky ke katolíkům. KC jistě nebyla a není bez chyb, ale je to ta církev, kterou považuji za nejstarší, původní a nejopravdovější. O tomhle se samozřejmě můžou protestanti přít, ale tady to nevyřešíme.
Jen snad jeden postřeh. Všimla jsem si, že v protestantských církvích je hodně důležitá osoba faráře či pastora, někdy to hraničí s kultem osobnosti. U katolíků je bohoslužba více objektivní, středobodem je Bůh, nikoliv kněz. I když kněz obrazně řečeno je "nemastný neslaný", tak o něj při mši vůbec nejde, protože je jen jakýmsi prostředníkem.
Trochu mě mrzí vyjádření některých zde diskutujících v tom smyslu, že "i mezi katolíky se snad najde pár slušných lidí". Já si myslím, že takových je celkem dost, minimálně tolik co v ostatní populaci. Sama se neskromně považuji za jednoho z nich.
Ještě se tu někdo ptal proč se potřebujeme sdružovat v církvích. Tak předně církev založil sám Kristus, to se píše v Bibli a z logiky věci plyne, že věřící člověk by měl Bibli brát v úvahu. Krom toho je to společenství lidí, kteří mají na spoustu věcí stejný nebo podobný názor, kteří mají stejnou víru a tudíž si s nimi člověk většinou může porozumět, takže tady vznikají přátelství i manželství, což je celkem logické a myslím že je to v pořádku.