Když se mi 17,5 měsíce po první dcerce narodila dvojčátka, zhruba půl roku buď někdo chodil k nám (pouze za ní, ne za miminama) nebo ona šla k někomu (babička nebo prababička).....bylo mi to líto, ale jinak to dělat nešlo, o miminka jsem se zvládala starat jen já, zatímco o ni to zvládali i ti ostatní. I jsme jí to takhle vysvětlovali a ono to asi ani nebylo moc potřeba, nijak výrazně nežárlila.....
Když byla doma, tak buď se jí věnoval ten druhý člověk nebo mi s holkama pomáhala, strašně ji bavilo být důležitá....
Po půl roce už jsem na ně byla víceméně sama....

Největší krize u těch starších nastává ve chvíli, kdy se setkávají s tím, že musí počkat, až obstaráš mimčo....Takže jsem se co nejvíce snažila dodržovat, že cokoliv jdu dělat, bude se nejdříve týkat té starší....takže první jsem chystala jídlo pro ni, než jsem šla kojit nebo krmit prcky, tak jsem nejdříve zjišťovala jestli něco nepotřebuje ona atd. Někdy i za cenu, že některé miminko plakalo, když muselo počkat.

Když se poto po dvou a půl letech narodila nejmladší, snažila jsem se o totéž, ale bylo to mnohem těžší, protože nejmladší holka byla věčně přisátá a tehdy jsem byla moc vděčná za pomoc mamky, hlaně s vařením, protože na zabavení už nás holky tolik nepotřebovaly, když byly tři....spíš byl nutný zvýšený dohled, protože co dokázaly během pár minut natropit, to se dost těžko představuje .