Jo, chápu tvůj dotaz.
Vlastně začnu trochu okrajově a nepřímo. Včera jsem si četla o syndromu, který může (i když ani nemusí) postihnout ženy po umělém potratu. Zděšeně jsem si četla o tom, čím takové ženy musí procházet, o tom jak trpí, neměla jsem pocity typu - chacha, ať si to vyžerou, když vraždily, vůbec ne, spíš naopak, trest mi přišel velmi krutý, silný, ale on to vlastně ani není trest, spíš jen nevyhnutelný důsledek (u některých typů žen a těch je dost). Nejsem žádnej teolog ani nemám nějaké extra vzdělání, ale přijde mi, že zákaz potratů - třeba toto je ta ochrana, vždyť žena nemůže dopředu vědět, jak bude silná, jak potrat ustojí, jak se potom bude cítit psychicky a fyzicky. Není lepší, když do tohoto rizika nepůjde, když se mu vyhne? Než riskovat pozdější nesnesitelnou bolest a utrpení do konce života?
Další příklad: nedávno jsem si povídala se sestrou, čeká miminko,tak trošku malinko neplánovaný, ale chtěný, zanedlouho se narodí....má přítele, říkala mi, že se s ním dohodla (i když jemu se to zrovna dvakrát nelíbilo), že miminko se bude příjmením jmenovat po sestře, že nechce, aby všichni na úřadech viděli, že je svobodná matka. Patrně cítí, že být matkou bez manžela není asi tak úplně v pořádku. Také když mluví, cítím z ní, že se cítí trochu nesvá, že čeká dítě a je neprovdaná, cítí se tak trochu nezabezpečeně, na nemocenskou a mateřskou (neřešte proč) nemá nárok, může si až zažádat o rodičák po porodu. Přítel vydělává hodně, samozřejmě, že jí dá na živobytí (když si mu o to řekne), když v posledním měsíci nemůže pracovat tak, jak by potřebovala, ale je to takový stísněný, právně ona nemá na jeho peníze nárok, když není manžel. Jak říkám, vidím na ní, že je z toho taková nesvá, že čeká dítě a není vdaná. Bavili jsme se o tom, jestli jí požádal o ruku nebo ne, nebo jestli se už o svatbě nějak orientačně bavili a pak jsem já mluvila o sobě. Že mě manžel vlastně o ruku nepožádal, protože oba jsme věřící a už od začátku jsme věděli, co chceme a proč to chceme, věděli jsme, že pro nás vážný vztah znamená to, že tam ta svatba nevyhnutelně přijde.
Další příklad antikoncepce. To mi přijde jako zdánlivě chytrá věc a musím říct, že kdybych nebyla věřící, tak o tom nepřemejšlím a nejspíš to taky užívám a taky celkem chápu, lidi se musí nějak chránit před početím a koho by bavilo čekat, kdy se může pomilovat a kdy ne? Vždyť to vypadá jako nepřirozený. Dlouho jsem nechápala, proč jsou zakázaný i celkem nevinný kondomy. Pak mi vysvětlení podalo kupodivu to praštěný hnutí pro život. Psali tam moc hezky, jednak věci, který moc nevěřící ani nepochopí ale i pak jednu takovou praktickou stránku toho zákazu a to to, že antikoncepce poskytuje falešný pocit jistoty. A něco na tom je. Když se člověk miluje dejme tomu v ty neplodný dny, i když jsou téměř zaručeně neplodný, stále tak nějak v koutku s tím dítětem počítá, musí, vždyť přece nemá ochranu. A když pak otěhotní (i když je tam velmi malá pravděpodobnosti, když se metoda dělá pořádně), tak z toho není člověk tak vyšokovanej. Když ale člověk otěhotní přes hormonální antikoncepci, kterou pravidelně užíval, tak je to pro ty rodiče strašná rána, šok, obavy, bolest, strach, utrpení.
Nevím, jestli jsem to dokázala vysvětlit pořádně, kdyžtak se ptej dál. L.