Mám podobnou zkušenost. Jen staršímu dítěti bylo teprve 21 měsíců, když se narodilo druhé, takže to bylo ještě trochu dramatičtější. Babička nebyla na dosah žádná. Starší syn mě zpočátku nějakou dobu úplně odmítal, jak se cítil zrazený - když jsem odešla do porodnice, chyběla jsem mu, a pak jsem se vrátila s "vetřelcem". Upnul se na tatínka jako na svou základní jistotu a tak to zůstalo v podstatě už napořád. Snažila jsem se samozřejmě ze všech sil, přes den jsem šidila spíš miminko, abych se staršímu věnovala jako dřív, ale miminko si to vynahrazovalo po nocích, takže jsem se ze všeho málem zhroutila. Pomohl tomu až čas, jak děti rostly, bylo to postupně lepší a lepší. Takže jediná moje rada asi je - zatnout zuby a vydržet Držím palce.