Přidat odpověď
nechci byt rypal..verici nejsem,s vericima problem nemam (krom jedne osoby,ktera se uz odebrala k tomu svymu Bohu,kteryho mela celej zivot radsi,nez svou rodinu)..ale co mi hlava nebere sou prave ty deti s vrozenyma nemocema..kamaradcinu synovi v roce diagnostikovali rakovinu..ted ma 3,5 roku,za sebou 13 operaci,2 zastavy srdce,pourazovou epilepsii,4x se ucil chodit,ted je zas lezak..prognozy nejsou dobry,i matka uz neveri,ze se syn uzdravi a pomalu se s nim louci..byla verici,uz asi neni..pokud klucik zemre v detskym veku (uz neni nikdo,kdo by veril,ze se dozije dospelosti;vsichni v to doufaji,ale nikdo neveri),bude to pro nej vysvobozeni,ale nebylo by,kdyby ted tak moc netrpel..proste v tom nedokazu videt to pozehnani..
Neprijde mi to v poradku..matka by se nemela divat do hrobu svyho ditete..to asi citime kazda..babiccina svagrova pochovala obe svy dcery a ja uz jako mala,nechapajici smrt,jsem na ni videla obrovskej smutek,kterej provazel celej jeji zivot,byl ve vsem,co delala..ona v podstate zemrela s nima,jen jeji telo tu bylo jeste nekolik desitek let..co je na tom dobryho?
Předchozí