Čekala jsem v 18 (nehoda) dítě s chlapem (36), za kterýho bych ještě dneska dala ruku do ohně.
Rodiče šíleli a argumentovali přesně tím, že jsem si "zkazila život".
Tehdy jsem byla blbá (tedy, odhlédněme od dnešního stavu) a na jejich "už nám nikdy nechoď na oči" a tragické scénáře jsem zareagovala smutkem. Neměla jsem tenkrát (1988) dost odvahy odejít za chlapem do ciziny přes půl zeměkoule...
Potratila jsem spontánně brzy potom, takže to asi "nemělo být".

O něco později jsem se vdala za "schváleného chlapa", vystudovala jsem...
Pointa?
Na děcko jsem čekala 6let a stálo mě zdraví, neb je po IVF. Další mít nemůžu.
S mužem jsem šťastná nebyla a rozvedli jsme se.
Práci jsem nenašla nikdy takovou, co by mě těšila, a celkově mám v životě bordel.
Je mi 40+.
Takže za sebe - nevěřte nikdy tomu, že něco se "má" udělat "konvenčním způsobem", jinak budou všichni "litovat".
Možná právě naopak.
Držím všem zúčastněným a "mladým" přeju hodně a sil a