Naši starší kluci mají 23, 17 a přiznávám, že už nic neřešíme, chodí spát často až po nás, přesně jak píše zakladatelka, takže my se zamkneme v ložnici a tím naše opatření končí. Samozřejmě aspoň ty nejstarší 2 nás slyší, protože se u toho nijak zvlášť neomezujeme v hlasových projevech (teda neřveme z plyných plic, ale to bychom nedělali ani v úplné samotě, i když možná...), ale rozhodně musí ledacos zaslechnout a musí jim být jasné, co se děje. Ale co? Máme se tvářit, že už to neděláme?
Zrovna včera ten 17 letý přišel do koupelny po tátovi a povídá mu s potutelným úsměvem, tady je vůně, vy se jdete zase s mámou obdivovat. Nevím, jak myslel to obdivování, asi nemohl rychle najít vhodnější výraz.