Když se mluví o sourozenectví, hodně vzpomínám co psala a povídala Prekopová o svém dětství se sestrou. Jakkoliv neuznávám její styl výchovy, toto mě postavilo trošku "do latě" s výchovou. Ona totiž popisuje, jak se ty různé křivdy, pocity a nevyrovnanost pěkně nabalují, jak při špatné komunikaci a někdy špatné výchově zůstávají dlouho dlouho stopy na dalších generacích. Trošku i věřím "konstelacím", že někdy se opravdu táhne problém celé desítky let než se vyřeší a někdy se nevyřeší a táhne si to potomstvo, už jenom tím, jak k tomu přistupuje matka/otec.
Hodně problémů je v komunikaci a někdy se opravdu sourozenci spřátelí až k stáru, kdy už nehrají žádné žabomyší války o moci a kdy UŽ NEŽIJÍ JEJICH RODIČE A NĚKDY I PARTNEŘI, kteří by ty problémy utvrzovali. Dost jsem z její knihy čerpala a čerpám, ale v tom smyslu, snažit se o respektující přístup k vlastním dětem, kdy nebudu brát na lehkou váhu jejich problémy, stesky a potíže (i se sourozencem, protože takové to: "ale dyť je to tvůj brácha, ty ho musíš mít ráda" je dost manipulativní) a budu brát v potaz jejich "pořadí" a také tím, že nebudu týrat svého manžela a nenechám se týrat od něj ani od zbytku rodiny. Ale nevím, jestli toto samotné stačí. Někdy je nekompaktibilita povah a rodinných příslušníků tak velká, že se to těžko dává dohromady..