chápu že to není snadný. Teď jsem byla měsíc sama doma s nemocnýma dětma (manžel služebně pryč na několik měsíců), nikam jsme nemohli protože byli nemocní, jedině právě ty babičky (ale i tak toho mám plný brejle, nejsem zvyklá být bez muže). No ale když na mě přijdou takovýhle splíny, říkám si, že mám zdravý děti, hodnýho muže, dobré zázemí a že to není vůbec málo. Když se na to kouknu optikou těch, co mají skutečně vážný trable (zdravotní, existenční, vztahový), tak..... no prostě se mi ty moje potíže nezdají tak strašný. Sice jsem unavená, jsem ve stresu, jsem nervní víc než bych chtěla, nicméně nic z toho není tak dramatické abych to já "holka šikovná" neustála (si říkám, aby mě to nepoložilo).