no, já mám děti 6,5 a 3,5 a od narození prvního jsem neměla den klidu..při prvním to šlo,ale s druhým to bylo hodně náročný již od těhotenství,porodu ve 26.t.t., první rok jen doktoři,cvičení,no síla..padala jsem na pusu,pomoc nikde žádná,samozřejmost-maminka vše zvládne a postará se..my sice babičky máme,ale stejně nehlídací,tak je to jedno..když,tak tam mají druhá vnoučata a na naše už nemají náladu ani sílu ,nevím..prostě jako bych já pomoc nepotřebovala.když tam jsme,stejně si s dětmi nepohrají,nevezmou je třeba na procházku..nic. také mi to už kolikrát leze na nervy,to přiznávám. jsem podrážděná,manžel od rána do večera v práci,znáte to..když je sobota,neděle,musí se ráno vyspávat atd..klasika,odpočinout si..
upřímně,závidím těm,které od manžela mají přes týden pomoc-ať už jen ve vožení dítěte do školy nebo vyzvednutí.. doma žádnou pomoc nečekám,to nehrozilo ani po císařích,tak na co teď,že. no nic. také občas mám pocit,že se zblázním..