Cloe, neber si to osobně

Já už jsem na ty zaručené rituály fakt háklivá - protože já je měla od synkova narození a stejně nepomohlo nic - řval když jsem ho svlíkala na koupání, řval když jsem ho dávala do vody, ve vodě byl tedy spokojený a pak zase řval, když jsem ho vyndavala ...
a takhle každý den až do 2 let, možná déle...
Nemusím ani psát, že jsem z toho byla psychicky ne na dně, ale hluboko pod dnem...

Se spaním to samé (budil se pořád, vždycky s pláčem, usínal vždycky špatně) - až jsem fakt rezignovala a spal s náma, resp. se mnou...Dodneška nerad usíná sám, uspáváme pohádkou a jsme tam tak dlouho, dokud neusne (od 3,5 let má svou velkou postel - do té doby postýlku u nás v ložnici, na které stejně skoro nespal).

Co se tulení týká - tulivý tedy nebyl ani náhodou - to jsem ho fakt natvrdo učila -protože já mám taky nějaké potřeby, že? Takže když jsem se s ním chtěla pomazlit, tak musel jít se ke mě a potulit maminku! I psycholog na to nejprve koukal - ale přitakal mi, že prý je to dobře, že jsem to takhle pojala... Kdybych to totiž nechala na něm...

Např. kamarádka měla dítko naprosto ukázkové, které od porodnice spalo celou noc ve svém vlastním pokoji, bylo pažravé a prý je to tím, že si ho tak naučila - prdlajs!
Jo, pak mi volala, co prý má dělat, že jí malý pořád brečí - když jsem se ptala, jak dlouho pláče, kolik hodin 3,4,5... tak prý v součtu cca 15 min za den!!!
Tak to jsem řekla, ať to fakt neřeší - mě řval synek klíďo 2 hodiny v kuse v náručí - už od porodnice - tam jsem byla matka-chodkyně - pronosila jsem ho hodiny po chodbách a já měla psýchu v háji, že mě to dítě nenávidí... On neřval snad jedině, když měl pusu zacpanou prsem a krátce po kojení...
A když mi řekla, že jsem to měla lepší, že jsem na to řvaní byla zvykla, než ona, protože na to zvyklá není, tak to jsem šla fakt do kolen...