Nevím, mně stačilo přebrat si principy, zbytek šel intuicí. Vědět, že to není něco, co by mělo dítě napravovat, trestat, přimět, aby dělalo věci po našem; v tuhle chvíli je to nevhodný, špatný prostředek, nemůže fungovat, protože nemá čistý úmysl. To jsem poznala kdysi, kdy jsem se s tím setkala zběžně poprvé a myslela jsem si, že tím "napravím" první dcerku. Rychle mi bylo jasné, že tudy ne, že tohle není jeho smysl a účel. Naopak, u té situace, co popisuju, jsem ne nejprve snažila dcerku uklidnit a ona byla stále hysterická a zoufalá, a najednou se to celé proměnilo, v podstatě samo, do pevného objetí a bylo, i po roce jsem o tom přesvědčená, zcela na místě a správné, protože jsem z něj vyšly obě vítězně a pomohlo nám.