Ona mluví o tom, že bych si měla víc říkat o pomoc, hlavně konkrétně, a abych za něj přestala tahat horký kaštany z ohně. Jenže pro mně to není jen tak, hlavně mám pocit, že mně to děsně ponižuje, takové obraty jako "byla bych ráda, abys udělal a podobně...", on odmítá fungovat na přímé: "prosím tě, udělej...", protože to považuje za útok, a já zase to "byla bych ráda" považuju za manipulaci. Ty kaštany, to bylo třeba o tom, že syn měl od večera zánět spojivek a já jsem říkala, že to je infekční a že to chce doktora, řekla jsem to už večer a pak několikrát ráno a on se rozhodl, že ho do té školky odveze. Za půl hodiny volali ze školky na můj mobil, že má ty oči ošklivý, ať si pro něj přijdeme, tak jsem tam pro něj šla a psycholožka mi pak řekla, že jsem to měla nechat celý na něm, i ten telefonát i to vyzvednutí, že už jsem se tím neměla dál zabývat, což má asi pravdu, mně to nenapadlo.