Ahoj, já tě chápu a myslím, že to není tak špatný nápad.

Já taky hodně špatně nesu všechny podobné příběhy, je mi těch dětí nesmírně líto, že z toho taky nespím a bolí mě to za ně.

Nechápu, jak můžou být někteří zdravotníci k tomuto tak slepí a hluší a nevěřím příliš Kilimu, který se nás snaží přesvědčit, že nejsou. Že by zdravotníci chtěli, ale nemají možnost. V mnoha případech imho možnost mají, ale prostě si to zjednodušují. Nemyslím si, že jde pouze o problém na úrovni zřizovatele, myslím si, že leckde je opravdu problém v personálu a jeho neschopnosti empatie a hlavně v trestuhodném podceňování vlivu takto stresové situace na dítě a jeho psychický a fyzický stav.

Ať už jde ale o špatný systém nebo o špatný přístup konkrétních osob, žaloba je podle mě jedna z mála možností, jak vůbec něco ovlivnit. A vždy je lepší něco dělat, než plakat nad rozlitým mlíkem. Pokud tedy máš pocit, že porušili zákon, tak do toho. Máš moji plnou podporu

Na tvém místě bych ale počkala do doby, než se ty sama emočně srovnáš s příběhem svým a svého dítěte. Protože pokud do toho půjdeš, je třeba podle mého názoru mít emoce plně pod kontrolou. Z vlastní zkušenosti vím, že k "tlusté čáře" se nelze přinutit, ale daleko snadněji se udělá, až bude dítě větší a začne ti vědomě projevovat náklonnost a lásku. Ty si navíc opravdu nemáš co vyčítat, nebylo nic, co bys v danou chvíli mohla udělat víc. Držím palce.

K některým reakcím lze jen dodat - kdo nezažil, nepochopí.

L.