Můj muž se mnou zažil první ne zcela povedený povedený porod v porodnici(ích), zážitky z šestinedělí zná jen z mého vyprávění. Své trauma jsem si tiše zpracovávala sama několik měsíců, brečela jsem, když nebyl doma, věděl, jak mě to nalomilo, jen nevěděl jak moc. Kolem 20tt druhého těhotenství se mě opatrně a s mírou obavou zeptal, zda chci skutečně rodit doma, mluvili jsme o tom, pokusila jsem se mu vysvětlit, že fyzické zranění bylo ve srovnávní s psychickým zanedbatelné. Zašli jsme spolu na konzultaci k PA, měl dost času na to načerpat informace, připravit se, přiklonit se na mou stranu a podpořit mě. Řekla jsem mu, že to vlastně bude úplně stejné jako minule, akorát že zůstaneme doma déle a PA přijede k nám, a pokud všechno půjde dobře (což je doma pravděpodobnější a což ona dokáže posoudit), zůstaneme doma až do konce. To není tak hrozná představa, no ne?