Kudlo, máš naprostou pravdu, tady se nemůžeme dostat do sporu.
Dlouhodobý psychický nátlak nemůže zůstat bez následků na psychice člověka.

Takže jde o to, že někdy a některého jedince, který by mohl, ale nemusel překročit určitou hranici únosnosti, lze rázným jednáním udržet v mezích, pokud to tak není, případně, pokud to nechci, nebo nemůžu zvládat, je na místě odchod.

Ona i zdánlivě neškodná "itálie" může být pro jeden vztah přínosná, sejdou li se dva stejně vyladění jedinci a nepřekročí li to únosnou hranici, jindy může jeden v takovém vztahu trpět naopak víc, než je běžné a ani to by nemělo být překážkou v odchodu ze vztahu, který jednoho z partnerů deptá a ničí i když "obecně" je to ještě v normě.

Jen si říkám, že čím déle žena v takovém vztahu zůstává, tím víc může mít rozostřené jednak ty obecné normy, ale i vlastní hranici toho, co je schopná ještě vydržet bez újmy a co už ne.
Dost často to bývá výsledek usilovné práve uzurpátora, nebo dokonce agresora, určitá izolace brání i v tom, mít ty normy na očích, pak může dojít k tomu, že "norma" je, že skutečně každý manžel manželce sem tam "nějakou neškodnou" vrazí a že je úplně normální a snad i "vědecky" dokázané, že muž je vždy chytřejší a schopnější, než žena, případně jiné podobné skvosty.