Shoduju se s ostatnima, ze nejvic pomuze dalsi tehotenstvi a s Anekou, ze jsem se taky snazila sama sobe namluvit, ze se skoro nic nestalo, protoze tohle potka temer kazdou zenskou. Ale preci jen ten cas do dalsiho mimina je dost psychicky narocny, clovek se neubrani na to nemyslet a nepochybovat jestli to priste vyjde. Co ti opravdu nezavidim je pristup tveho manzela, protoze jsem sama zazila, tak vim ze k te bolesti je tu jeste zklamani a horkost z jeho pristupu. Ja na postupne zapomnela a vzpomenu si, jen kdyz tady ctu toto, ale na to, jak se tenkrat zachoval partner, na to si vzpomenu daleko casteji. Zadna ucast, vzdyt to nic nebylo, vzdyt dr. rikal, ze revize je drobny zakrok. Potratila jsem v noci, ani se nevzbudil, rano jsem si musela do nemocnice odjet sama, on musel do prace, do nemocnice to nestihl, jel za kamaradem resit neco duleziteho. Od navratu z nemocnice jsem mela potrebu o tom mluvit, ale on ani nahodou. Vlastne jsem svoje pocity a trapeni probrala az za rok s jednou kamoskou co ji potkalo to samy.