Musím reagovat na odpověd na článek o jedináčcích.
Je to absolutní nesmysl, že jedináčci jsou rozmazlení, nesamostatní, že je ostatní děti nesnáší a že se v dospělosti rozvedou:
Máme syna "jedináčka" - je to hnusný slovo. Od malička jsme ho vychovávali tak, aby byl naprostý opak toho, co se o jedináčcích říká. nebo spíš sjem ho vychovávali podle svých pocitů, přece když se narodil, nikdo z nás ještě netušil, že zůstane jedináček, takže.....
Nikdy jsme ho nenechali vyřvat si to, co chtěl, naopak, musel hezky poprosit, lakomý nebyl a není dodnes. Od malička ho děti v kolektivu milovaly, takže v tom to fakticky není.
Opravdu záleží na výchově a na povaze toho dítětě.
Máme v rodině od švagrové 2 děvčata-sestry a co ty předváděly, já bych to nesnesla. Když chtěly něco sladkého a nebyla na to vhodná doba, ječely před košíkem, dokud jim máma nedala požadovanou věc. Když jsem se jí ptala, proč to dělá, tak proto, že už nechtěla poslouchat to ječení. A jak byly vybíravé v jídle (hlavně ta starší), to byla až hrůza. Dodnes to s ní s jídlem je běs. Samozřejmě, že nikdo nejí vše, ale když nechce děcko normální oběd, tak mu nebudu nabízet něco jiného (např. sladkost) aby mělo aspoň něco v bříšku.
Těžko říct, jak moc mohou rodiče ovlivnit povahu dítěte. Náš syn byl téměř zlaté děcko, klidný, sám si uměl vyhrát, tichý, zkrátka fajn. Teď je v pubertě a někdy si myslím, že mi ho někdo vyměnil, že to nemůže být to hodné děcko.
ale je to pro všechny těžké období a doufám, že až zase dostane zptáky rozum, bude to fajn.
takže, nezavrhujte jedináčky, jsou to normální lidé, jako všichni kolem. Je to opravdu na individualitě každé osobnosti.

Mia