Fledo, já ti rozumím. Ta hranice normál / něco zvláštního - je velmi jemná, slovy se těžko všechno popisuje.

Se synem bylo například hrozně těžké venku dojít do cíle. Jednak vyžadoval známé cesty, každé odbočení bylo problém, i na nich ho ale zaujala spousta detailů a odtrhnout násilím znamenalo několikahodinovou scénu. Byly to takové drobnosti, které člověku, který ho viděl občas, připadaly jako projevy běžných záseků batolat, ale mně po nějaké době začalo docházet, že syn tyhle věci nedělá ze vzdoru nebo schválně. A bylo nesmírně těžké to vysvětlit ostatním, mysleli si, že jsem se zbláznila, že ho rozmazluju, místo abych mu jednu plácla, když neposlouchá.
V tý době bych strašně uvítala někoho, kdo by to chápal.