No, mně se matka cca před 12ti lety v lehké opilosti omluvila za to, že mne mlátila jako psa a dokonce byla schopná takové sebereflexe, že mi i řekla proč. Úplně mi to stačí, nic víc od ní nečekám. Je mi jí líto, protože má velice problematickou povahu a sama si dělá "zle", ale víc pro ni udělat nemůžu, každý pokus o zlepšení vztahů skončil na jejím dětinském sobectví.
Otce neřeším vůbec. Ten snad ani jinej být nemůže, jeho otec se na něj taky vykašlal a dokonce ho snad poté, co ho v dospělosti vyhledal poprosil, ať už za ním nikdy nechodí a nekontaktuje ho, protože on má jinou rodinu, která neví nic o tom, že má někde nějaké další dítě a "zkazil by mu život".
Dokonce ani netoužím po nějakém bezvýhradném přijetí nebo bezpodmínečný lásce. Té mám dost od syna a je to celkem velká zátěž stran odpovědnosti.
Jediný, co jsem od života fakt chtěla a co mi chybí ke spokojenosti je partnerský vztah založený na společném sdílení. On se mnou chtěl být ledaskdo, ale buď tak, že všechno zařídím já a on se poveze nebo všechno zařídí on a povezu se já. A to mi prostě nevyhovuje. Pro mne je maximální možná představa "romantiky" to, že jdu s někým společně vybírat třeba křeslo do pracovny nebo povlečení na postel. Když jsem naposledy s někým sdílela společnou domácnost, tak jsem brečela při drhnutí podlahy po malířích, protože jsem tohle chtěla jednou zažít v páru a ne tak, že mi bude oznámeno "bude to takhle, protože já vím nejlíp, jak to má být a na tom, co chceš ty až tak moc nesejde". To je jediný místo, kde mne tlačí bota.
A není to řešitelný žádnou psychoterapií ani sebezpytem, je to řešitelný jen tím, že by se to stalo.