nejsem babička a to ani nastávající, takže jen můj pohled z doby kdy jsem byla prvně těhotná (25, vdaná, bydlení vyřešené, měla bych tudíž mít rozum a zodpovědnost):
- všechno bylo super (aneb růžové brýle, jsem nejtěhotnější na světě a vy se o mě všichni starejte a obdivujte mě)
- ničeho jsem se nebála (po velkém UTZ kdy se vyloučily VV), porod jsem tak nějak "vytěsňovala" protože jsem věděla že přijít musí a dítě uchem ven nedostanu, ale to bylo tak všechno co jsem k tomu byla ochotná přijmout, až ca měsíc před porodem jsem šla na jakýsi kurz, ze kterého jsem si odnesla poznatek, že si mám vzít s sebou přezůvky
- jednou jsem teda chytla hysterák ve smyslu "nic nemáme nachystané", donutila jsem muže zfleku koupit kočár (který se mi teda nelíbil ale potřebovala jsem ho nutně HNED, bez předchozího vybírání a spekulování o parametrech, no odvozil pak obě děti ), a muž mi slíbil přebalovák a přivezl mi hromadu hadrů od kolegovy ženy po jejich dětech, to mi zas přišlo absurdní a směšný (vůbec mě ty mini-oblečky nedojímaly, ani mě netrklo že je většina klučičích a já že čekám nejspíš holku)
- chtěla jsem si hlavně "ještě všechno užít", takže jsem pracovala jako magor, nutně jsem musela ještě letecky na dovču, chodili jsme po restauracích a hospůdkách, jedla jsem pálivá i mastná jídla a ucucávala deci vína, no prostě měla jsem pocit že s porodem se nademnou zavře voda a mám utrum.
- po porodu jsem měla depku jako vrata, prořvala jsem celý dny, měla jsem hrozný strachy že se dítku něco stane, že ho upustím, že se mi "rozbije", že ho nezvládnu utišit/nakrmit/poznat co mu je. Takový dobrý 3 měsíce jsem byla mimo, ovšem před okolím jsem dělala jak jsem supermatka.
- pak to pozvolna nějak vyšumělo do cca normálu a i dneska když druhému dítku jsou už 3 roky si občas připadám jako "kamikadze matka" (ačkoli jsem se celkem změnila v úzkostnou a nervní bytost, která musí mít vše dle vlastního plánu, i tak dělám různé "seky" které by se zodpovědné mámě stávat asi neměly).
- o mámě a o tchyni jsem si myslela že mi dítě chtěj akorát vzít (přičemž tchyně mi vadila svou přehnanou péčí a máma kritkou, zpětně viděno musím fakt přiznat, že mi nekafraly do vůbec ničeho a pomohly když bylo třeba).

Takže tím chci říct, že sice chápu, jak tě to všechno nervuje a ráda bys měla jasno, přehled a "rozdané karty", ale to se nejspíš nestane, nebo aspoň ne ve všem. Tak držím palce aspoň ať tě to tolik netíží a ať tu náročnou dobu zvládnete plus mínus autobus dobře.