Dcera už je trochu větší, snažila bych se pomalu už mluvit i s ní. Na mou dceru to normálně funguje. Řeknu jí, ať si dá stranou něco na potom a nejí všechno najednou. Babička jí tuhle dávala taky celou čokoládu, dcera se dožadovala, já řekla ne - tak babička že tedy ne a byl problém, přišla scéna. Říkám - dejte jí to, ať to sní celé, jí bude špatně a zase si na záchodě natrhne zadek, jak bude mít z té čokolády zácpu. A ona si kousek ulomila a zbytel babičce sama dala.
Schovávat to nemá cenu - jde o to jí naučit, že je spoluzodpovědná za to, co sní, že se musí o sebe taky starat. Ne u každého dítěte to funguje, ale syn je skoro čtyřleťák a když si odmítá čistit zuby, tak úplně v klidu povím "dobře, tak vrať kartáček a jdi se obout, my si s Kačkou zuby vyčistíme a nebudeme mít kazy". On na to opravdu reaguje tak, že se uklidní a zuby si vyčistí. Většinou tedy. Ale nesmí se hrozit a afektovaně řvát, jen v klidu oznámit ty možné následky.
Manžel evidentně postoj nezmění, mluvila bych prostě s dcerou a ukázala jí na netu pár nezdravě obézních dětí (s tím, že některé jsou nemocné a nemohou za to). Na mou dceru zase zabralo vidět moje plomby v zubech.
Když si budou děti brát to, co zrovna nikdo nehlídá, tak se nikdy nenaučí být nějakým způsobem spoluzodpovědné za své zdraví. Pokud vím, funguje to i na děti s ekzémy, kterým se prostě vysvětlí, že to či ono nemohou a ony si to neberou, i když to leží na stole.