Díky za pochopení, Grainne..

Ještě mi v hlavě leží jeden níže uvedený problém - a to je ta nechápavost, jak může matka považovat své děti za "mrtvé". Ještě jednou musím reagovat:

1. jednak je třeba si uvědomit, že se nejedná o děti podle věku, ale o dospělé lidi se svými rodinami (nad 30 let), kteří matce ubližují a to velice dobře mířenými psychickými zásahy (+ sprosté vulgární chování atd.)

2. Ten výraz "mrtvé" je hodně tvrdý, ale pokud se něco nestane doopravdy, v realitě - jde jen o písmena, tedy ani já, když jej vyslovím, to tak nikdy nemyslím - možná je ten výraz má obrana - když děti používají těžký kalibr na mě, musím já odpovědět podobnou ráží

3. Přišla jsem na to, že v podobné situaci je doopravdy třeba se odpoutat od veškerého citového vydírání a útoků členů rodiny (kteří vás pochopitelně milují a myslí to s vámi dobře a jenom vy jste ten nejhorší, který to nechápe) a musíte myslet na sebe (a v mém případě i na to nejmenší dítě)

4. Děti - vaše děti vám ubližují hlavně tím, že vy je pořád vidítě jako ty malinké baculaté andělíčky, co k vám natahovali ručičky a volali "maminko" a dávali pusinky.. a najednou právě tito andělíčci jsou dospělý chlap, ženská - a navážejí se do vás, jsou zlí a chtějí vás dostat tam, kde vás měli vždycky.. je třeba to odstřihnout a nenechat se dostat zpět - a každému asi pomůže něco jiného - mně pomohlo to slovo, co je tak ošklivé.. byla to totiž jiná bolest, než ta, kterou mi mé děti způsobovaly, vlastně jsem jednou bolestí vytěsnila druhou a pak už jsem se s tím vším postupně dokázala vyrovnávat - ale mé děti jsou pro mě samozřejmě i nadále živé :), byla to spíš taková psychologická pomůcka