Jsem ze dvou dětí a manžel taky. Vždycky jsem chtěla dva potomky a když jsme se o tom s manželem bavili na počátku vztahu, dával mi za pravdu.
Bohužel, poté co zjistil, jak dítě totálně převrátí život naruby, tak změnil názor. Dceru sice miluje, ale stále opakuje, jak je to super že už odrostla (3,5r) a jaký to byl horor - ten první rok, případně že se zpětně diví, že to vůbec přežil .
Protože u mě nenašel očekávanou odezvu, začal argumentovat penězi...
Máme hypotéku, oboje rodiče bydlí daleko a nijak nás nepodporují (finančně), takže výpadek mého příjmu na 3roky byl ke konci rodičáku už dost znát.
Já si myslím, že jedináček je tak trochu chudák, navíc druhé dítě dost chci, ale rozumem je mi jasné, že manžel má v podstatě pravdu.
Už rok střídavě bojuju s touhou (někdy až posedlostí ) po dítěti, a pak si zase na to zakazuju myslet, protože jsem přece blázen a my bychom to nevydželi.
Finance by se asi daly nějak dořešit, ale spíš myslím ten psychický pocit nejistoty, co bude pak.
Mně se po rodičáku podařilo jako zázrakem sehnat slušně placenou práci, ale těhotenstvím by vše skončilo (je to na živnostňák). Navíc už jsem stará (34 ) a ačkoliv na ten věk vůbec nevypadám, nedělám si iluze o tom, jak nadšení by byli potencionální zaměstnavatelé ze 37 leté matky dvou malých dětí...
Tak, vypsala jsem se, a teď jdu zase smutnit.
Taky jste někdo řešili něco podobného?