Agapornise jsem měla jako dítě, pořídila si ho kolem 13.roku. Byl skoro tak hlučný, jako jsou moje děti, tzn. VELMI hlučný. Moc jsem o něm nevěděla, jen co jsem se dočetla v tehdy dostupné literatuře
Byl nádherný. Nevychovatelný (res. já to tehdy v tom věku nezvládla).
Byl ale agresivní, prokousnout dokázal i lyžařskou rukavici.
Pak jsem na ulici našla andulku. No, to jsme si dali. A hlavně jí, ve zlých dnech ji dost týral.
vytvořil se mezi nimi vztah oběť-agresor, oba na sobě závislí, separace nepomohla. Když andulka zemřela, agapornis umřel do týdne po ní žalem...