Ahoj Denny,

při tvém povídání co jsi zažívala v nemocnici jsem začala brečet Úplně mi to připomnělo stav před 4 měsíci, kdy byl syn na operaci hydrokély Že musí na operaci a termín jsme věděli 2 měsíce dopředu - kolik nocí já probrečela a jak se o něj bála - asi jako každý rodič o své dítě Nejhorší bylo, že jsem to během dlouhého dvouměsíčního čekání nakonec psychicky nezvládla a v den nástupu do nemocnice při balení věcí mi přítel nabídnul, že pokud chci, půjde tam se synem on. Cítila jsem se najednou jako nejhorší matka na světě, co nezvládne být se synem v nemocnici!!! Ale ty dva měsíce mě úplně odrovnaly (noční můry, že se syn z narkózy neprobere a umře !!!). Doteď jsem ráda a vděčná, že tam byl přítel. Já tam s nimi byla taky, ale na noc jsem jezdila spát domů. V den operace jsem přišla až syna přivezli ze sálu (vidět ho odvážet bych fakt už asi nezvládla)
Po narkóze hodinu hodně brečel, pak usnul, zase brečel, ale po 8hodinách po operaci nebylo vůbec znát, že byl na nějakém zákroku. Vše dopadlo dobře.

Zlomená a ještě i operovaná ručička Klárky je teda mnohem horší než synuj zákrok. Držím palečky, ať se vše dobře hojí a zvládáte to v pohodě