Melanie,

nejsem psycholog. Na tvém místě bych zkusila vyhledat odborníka a poradit se. Prošli jste si náročným obdobím a protahování situace by mohlo třeba přejít i do dalších nemilých situací a třeba další a další problémy až do puberty a tam pak už je asi o moc těžší začínat.

Já z toho co čtu chápu, že jsi dělala co jsi mohla a na co ti síly stačili. Každá máma v tvém postavení by asi cítila vinnu, ale rozkrájet se bohužel nemužeš a jak jsi psala, jsi jen člověk a situaci jsi řešila tak jak jen to šlo. Nejsem a nebyla jsem v takové situaci jako ty, jen znám stavy vyčerpání a nemáme v okolí nikoho, kdo by nám hlídal a manžel je pracovně hodně vytížen (beru to tak, že mám ten komfort být s dětma doma a někdo nás prostě živit musí a jeho práce je zároveň jeho koníčkem). Tak že si umím představit ty vypjaté sitace, kdy potřebuješ odejít, jedno dítě navlečené, druhé fňukající a polonahé, nasoukat do auta, nic nezapomenout, přijet na vyšetření včas... .
Muj osobní postřeh je, že pro našeho staršího bylo hodně duležité, když jsem se mu věnovala i v době, kdy byl mladší součástí dění. Tedy, že jsem se snažila vymyslet něco pro všechny z nás. Nejde to vždy a celý den samozřejmě, ale prostě jsme si našli i dopoledne i odpoledne chvíli, kdy jsem mladšího umístila na deku vedle nás a stavěli jsme si třeba mašinky a mladšímu to bylo samozřejmě asi dost šumák, ale ukazovali jsme mu sem tam néjaké mašinky a starší tím pádem neměl pocit, že když se miminko vzbudí, všechno se točí jen kolem malého. Bylo to dost náročné, ale jakmile jsem se chtěla malého "zbavit" v tom smyslu jako že mu třeba pustím pohádku (nemáme TV a pouštíme si velmi zřídkavě), tak zaručeně provedl nějakou nekalost. MOžná jsi tohle už taky zkoušela, možná ne. Ale mě se to osvědčilo v tom smyslu, že malinký měl co pozorovat, starší mél oprávnéný pocit pozornosti a navíc byli sourozenci spolu, s věkem se mladší začal zapojovat a dneska jsou z nich fakt skvělý part´áci a starší mu dokáže spoustu vécí vysvětlovat, když je nechám chvíli samotné, tak vidím, že že starší tak nese tu zodpovědnost a vysvětluje bráchovi, ochraňuje pŕed nebezpečím. Věřím, že to má jistě kořeny právě v tom budování vztahu už od malinka a prostě se nemohl cítit odstrčený. Nechávali jsme ho i koupat bráchu, dala jsem mu vaničku na zem v ložnici a on mu žínkou jezdil po bříšku, ukazoval hračky, utíral ho, mazal zadek. Ono je to pro ty prcky myslím strašně duležitý... . Vím, že u vás je situace jiná neb vaš drobek je nedonošeňátko, ale třeba něco z toho už by šlo aplikovat i u vás. Neboj se že by malému ublížila, ono to někdy ta péče vypadá podivně a vyžaduje notnou dávku odvahy i od rodiču, ale myslím, že jemné péči se dá naučit a vysvětlit i u sourozencu.