Díky za reakce
Jsem si vědoma toho, že svými negativními myšlenkami ubližuju především sobě, proto se cíleně snažím je prostě nemít. Za ty 3 roky jsem snad udělala dost velký pokrok. Občas zahudrám, zanadávám, ventiluju aktuální vztek a bezmocnost, bolest v jejím případě už dávno není, ale ani lítost, tu si podle mne nezaslouží.
Je pravda, že úplně tu osobu vygumovat ze svýho života nemůžu (fakt to není "debilní prodavačka", ke které do krámu bych mohla jednoduše přestat chodit), moje děti chodí co pár dní "tam" a její dítě každý víkend k nám... co to s sebou přináší, asi nemusím moc rozebírat. Naštěstí těch úplně přímých ataků mé osoby už tolik není, na to si asi už dává pozor, několikrát to silně přehnala a můj partner si to s ní pěkně od plic vyříkal.
Woodoo panenku nemám a černé pomstychtivé myšlenky k ní (doufám) nevysílám (nebo jo, když někdy na ni a na to, co udělala nebo dělá, jak manipuluje dětma, nadávám?).
Kdybych ji mohla od dětí (a tím pádem od sebe) odstřihnout, tak je mi asi hej, ale to bohužel nejde...
Je tedy to, že stále vůči ní cítím nenávist, opovržení, vztek, byť už v podstatně slabší míře, než tomu bylo na začátku, a i když prvoplánovitě fakt nic špatného nepřeju, tak špatné? Věřím, že člověku všechno vrátí, ale může se mi vrátit i to, jak to teď cítím a mám v sobě nastavené, když je to jen reakce na to, co mi dotyčná udělala? Než se to stalo a i v době, kdy se to dělo, jsem ji měla opravdu a upřímně ráda, nabídla jsem jí přátelství, věřila jsem jí, věřila jsem jí dokonce víc, než sobě a svým instinktům....