Anno,

přesně tak, ale musí se s tím fakt pracovat.

Být v padesáti uskřinutý, že mi v dětství rodiče nespravedlivě dali o bonbón míň než sourozenci, a nést si t s sebou neměnně jako křivdu, je k ničemu a člověk opravdu škodí jen sám sobě.

Já myslím, že to má svůj přirozený vývoj. V momentě, kdy mi někdo ublíží, to ze sebe dostat ven, všechny ty negativní pocity klidně vykřičet, ideálně někomu, kdo je ochoten mě poslouchat, a pak se postupně dopracovat k té lhostejnosti.

Jasně, že to nejde hned, ale jde to a podle mě je to jediný možný postup, jak z toho vyjít nepošramoceně.