Přidat odpověď
Ano, mam o 4,5 roku mladsiho bratra s DMO na voziku. Co se tyka rodicovske pece, tam si moc stezovat nemuzu, i kdyz samozrejme vikendy travene na navsteve v USP, pravidelne co 14 dnu, mi v puberte hodne vadily, protoze ustav byl v totalnim zapadakove, kde se nedalo nic delat a byla tam hrozna nuda.
Volbu povolani to neovlivnilo, resp. ovlivnilo v tom, ze nechtela jsem delat v zadne profesi, ktera se jen priblizi praci s postizenymi. V podstate postizene nevyhledavam, pochopitelne pokud mne nekdo pozada o pomoc, tak neodmitnu, ale nejsem prosocialni typ.
S brachou mame dobry vztah, nase deti ho maji rady, on zase je, ale radeji ho navstivim, kdyz je na navsteve u rodicu, nez v ustavu, kde jsou ostatni klienti, kteri se nas chteji dotykat, nenechaji nam soukromi a podobne.
Diky brachovi a kontaktu s dalsimi postizenymi jsem mela naprosto jasno v jedne veci - v obou tehotenstvich jsem podstoupila co nejvice screeningovych vysetreni, protoze jsem vedela, ze postizene dite bych dobrovolne na svet neprivedla. Vim, ze to, co ma bracha, neni dedicne, mam to i geneticky overene, ale i tak jsem se bala, co by se mohlo stat pri porodu, ze jsem rodila cisarem. Pochopitelne, pokud by se mym detem stalo neco za zivota, starala bych se o ne jak nejlepe bych umela, ale pokud bych o postizeni vedela predem, sla bych na potrat.
Předchozí