Mám mentálně staršího postiženého bratra. Víc péče nedostával. Tedy s bráchou se naši hodně učili do školy. Věnovali tomu opravdu hodně času, ale mám pocit, že takové té láskyplné péče se dostávalo víc mě. Ve mě se víc viděli a víc si se mnou rozuměli. Až mi bylo bratra líto.

Volbu profese to u mě neovlivnilo. Neměla jsem nikdy touhu po práci s lidmi. Jsem spíš technický typ, takže se ze mě nestala lékařka ani sociální pedagožka, ale s bratrem to nemá nic společného.

Bráchu mám moc ráda, ale v dětství ve mě převládalo spíš to, že jsem se za něj styděla před celým sídlištěm. Tehdy bylo celkem běžené, že podobně postižené děti byly v ústavu. Bratr byl doma, takže jsme byli opravdu hodně vidět. Špatně jsem to nesla. Děti z okolí se mi smáli a v první třídě se se mnou přestala bavit kamarádka, protože se nechtěla od bratra nakazit. Mám pocit, že to myslela úplně vážně. Prostě tehdy nebylo o těchto věcech povědomí.

Dnes jsem moc ráda, že ho mám, ale je mi líto, že nemáme ještě další sourozence. Nikdy jsem neměla v rodině partnera na pokec a navíc vím, že se jednou budu muset o bráchu starat a asi by bylo jistější, kdybychom na to byli dva, tři. Mám trochu pocit křivdy, že si rodiče z důvodů kariéry nepořídili víc dětí. Teď se o bráchu budu muset starat jen já, a když mě zajede autobus, tak to bude v řiti...