Anno - brala jsem to jako svou povinnost, bratrovi jsem vše vysvětlila, řekl že se to opakovat nebude. Od malinka jsem jenom slyšela, jak se o něj jednou musím postarat. A taky jsem si myslela, že dceru dokážu ochránit, před bratrem uhlídat, případně včas zasáhnout. Naštěstí nedošlo zdaleka k ničemu tak vážnému u dcery jako u mě, ale dál jsem s ním žít nedokázala. Samozřejmě že mě všichni příbuzní odsoudili za to, že jsem bratra dala do ústavu, protože jsem byla ta, která se o něj už nechtěla starat. Přitom soud ho uznal vinným.