To je pěkný modelový příklad .

Když člověk něco chce, měl by (a je předpokladem úspěchu) pěkně poprosit. Ale pořád je to prosba, ne nárok. Když ztratíš šrajtofli a budeš chodit po nádraží a prosit lidi, aby ti dali pár drobných na jízdenku, kolik lidí ti nějaké peníze dá? Učím tedy děti, že prosba je prosba, že je na tom, koho prosíme, jestli nám chce nebo nechce vyhovět, a že to má své výhody (taky občas o něco prosíme) i nevýhody (něčeho se vzdát). A ony někdy vyhoví a někdy nevyhoví (a někdy jim je a někdy není vyhověno), ale tak to přece v životě chodí.

Jo, byli u nás kdysi na návštěvě příbuzní a syn (tehdy tak dva tři roky) o něco poprosil neteř a oni jí říkali "On si tak pěkně řekl, musíš mu to dát!" - tak jsem zakročila, ať ho takové hlouposti neučí

Heleď, když máš malé děti, tak to prostě vždy v klidu nejde - to je holý fakt, je třeba dosáhnout určité otupělosti a nenechat se zbytečně často vytočit Podle mě děti nemají poslouchat. Mají dělat to, co mají dělat, a nemá toho být moc. Chce to natastavit nějaká relativně pevná pravidla a důsledně trvat na jejich dodržování. Třeba že když je jídlo hotové, všichni si sedneme ke stolu a jíme. Pokud dítě nejde samo a nereaguje na zavolání, tak ho vezmu a k tomu stolu posadím. Jenže pozor, dítě může mít rozdělanou nějakou důležitou práci, taky bys ke stolu nešla, kdybys zrovna dokončovala nějaké veledílo. Muž třeba montuje kolo, má špinavé ruce, k dokončení práce mu chybí 5 minut - tak se přece domluvíme, že bude večeře o 5 minut později, aby si nemusel mýt ruce a pak se k tomu znovu vracet. Tentýž respekt k práci si zaslouží dítě, jeho prací je hra a může být stejně důležitá. Proto je dobré, když má být večeře za chvíli hotová, dítě upozornit, aby mělo čas dílo dokončit nebo přerušit, uklidit. Jindy ale může vyloženě prudit a dělat naschvály, trucovat... v tom případě ho ke stolu posadím a jíme. Žádné vyjednávání, žádné diskuse, žádné "jesli se nenajíš, nebude Večerníček" a podobně.

A žádné plácání . Sama víš, že to nepomůže, naopak spíš uškodí, jen možná nevíš, co namísto toho. Četlas Respektovat a být respektován? To by ti mohlo pomoct, je tam pěkně ukázáno, jak často říkáme něco docela jiného, než si myslíme nebo chceme říct, a jak to pochopí to dítě (ještě úplně jinak), a zejména jak se při tom cítí (často tak, že není schopné zabývat se obsahem, protože musí primárně řešit útok na svoji důstojnost). Je to psáno spíš na větší děti, ale rozhodně neškodí mluvit a jednat s dětmi od narození tímto způsobem (ono stejně trvá, než si to člověk osvojí a přizpůsobí ). Pro zacházení s malými dětmi se mi hodně líbila knížka Rebeca Wild: Svoboda a hranice, láska a respekt.

Heleď, každý občas kiksne a je to dobře, není nic horšího než mít dokonalé rodiče Ale je fér se pak dětem omluvit. Třeba dítěti řeknu, že mě mrzí, že jsem na něj křičela, že to bylo proto, že mě naštvalo tím a tím, a navrhnu, že se pokusíme tomu příště vyvarovat: on nebude dělat to, čím mě naštval, a já se budu víc ovládat . Nutím děti, aby se navzájem omlouvaly, když si ublíží, a myslím, že je to nejsnáze naučím svým příkladem.