Heleno, prostě byl starší, kluk (ti makat kolem domu nemusí, na to jsou ženský - myšleno já), pro mě bylo jenom dobře když jsem musela pracovat, protože v životě budu odolná obstát a ne jenom líná veš co by se jenom válela. Také ho omlouvalo jeho postižení (dlouho ale chodil dobře, vlastně po celou dobu co žila máma, tak se pohyboval bez vozíčku, v celku dobře. Měli jsme rodinný dům kde jsme bydleli nahoře, to znamenalo cca po 50 schodech, možná i víc, a ty sešel a vyšel za den několikrát). Až později se začala nemoc zhoršovat ale to jsem ho už měla ve své péči, ale na vozíku nikdy nebyl. Chodil, sice špatně a pomalu, ale snažil se a šlo mu to. A mentálně začal být tak na výši 10-12 letého dítěte, po jednom úrazu na naší dovolené, kdy spadnul se to trochu zhoršilo, ale pořád zvládal třeba číst, psát. Rád si stavěl kostičky, zpíval písničky pro malé které si pamatoval, četl si knížky tak pro první stupeň ZŠ, pohádky. I proto si myslím, že si plně uvědomoval, co dělá ale také to, že hřešil na to, že je postižený a nikdo na něj nemůže. O tom co se dělo v rodině jsem mluvila ve škole, na střední, u dětské doktorky (netušila jsem, že exituje nějaká psychologie, tam jsem se dostala až po pokusu o sebevraždu). Ale máma byla na rozhovor úplně jiná, tam kde jsme bydleli jí hodně znali a nikdo mě nevěřil, věřilo se jí.