Teda kumbál mi přijde dost drsnej trest. Taky používáme izolaci, ale ve smyslu, běž odtud pryč a přijď, až se přestaneš vztekat a důvodem je právě to, aby dítě přišlo o diváky svého "vystoupení". Jak nemá pro koho předvádět "jámaláchudinkanemámzelenébrčkoaségrajemá", uklidní se rychleji a klid v domácnosti je mnohem dřív nastolen.

Já myslím, že je pro ty malé strašně důležité, aby pochopili, že nejsou jediní na světě a rodiče a sourozenci se nebudou neustále a vždycky řídit jejich přáními a požadavky, ale že se musí podřídit fungování celku = zatím rodiny. Kde tohle není, je pak strašnej problém ve škole. Najednou mají 20 spolužáků, musí vydržet v klidu, musí dodržovat pravidla pořád, ne jen když se jim líbí, musí uznat, že nemůže mít na všechno poslední slovo, musí vydržet vyslechnout ostatní spolužáky, musí dělat konkrétní činnost v určenou dobu, atd. Učitelka pak v první třídě musí čím dál víc těchto "suverénků" postavit do latě a zařadit mezi respektující děti, aby se ve třídě vůbec dalo něco naučit. A u některých dětí to prostě nejde. Doma jsou to mazlíčci, které maminka protěžuje, jak si dítě doma postěžuje na učitelku /a věřte, že to vidí svýma očima a interpertuje tak, že z ní udělá devítihlavou hydru/, rodiče naběhnou velmi nepříjemní a roztáčí se spirála.

Všechny tyhle knihy o výchově považuju za pitomost. Většinou navíc vycházejí z amerického nebo britského modelu. Rodiče si z toho vezmou jen něco, nebo nepochopí a neuchopí smysl správně a nakonec je výsledek jiný, než předpokládali. Taky jak vychovávat podle jakékoli knížky děti, když každé je úplně jiné? Myslím, že by úplně stačilo vzpomenout na svoje dětství.