Gerberko,

já už se pak nevrátila k té administrativě, zůstala jsem doma a uklízela tady v obci u těch zahraničních rodin (máme tady hrozně moc nových baráků, hodně cizinců a byla to taková náhoda, my stály s mámou venku na cestě a jela paní v autě se 2 dětmi a ptala se nás, jestli nevíme o někom, kdo by chtěl u ní uklízet. Máma hned řekla, že půjdeme my - no, a pak si nás už rodiny dohazovaly samy, jednou to byla holandská rodina, podruhé německá, pak jsem uklízela u české rodiny a naposledy mám tu Rusku). Proto jsem obě holky vyzvedávala vždycky po obědě.
Do školky chodily obě až na půl devátou a domů v půl jedný. Obě tam nikdy nespaly a taky nikdy nechodily do družiny.
Eli má ráda děti, ale v tý naší družině ty družinářky dost na děti křičí a to není nic pro ní. Ona nemá odmalička ráda silný hlas nebo rámus, hned si zacpává ouška. Dokonce se jeden čas (asi 2 roky) bála mého švagra, který když mluví, tak skoro křičí a vždycky, když k nám se ségrou přijeli, tak Eli zdrhala do patra v baráku a dolů jsme ji nedostali.
Ona tak radši na hřišti venku s dětmi, vyhraje si ještě i na písku s mrňatama, je pořád hodně dětská.
Teď tu má právě kamarádku z ulice, pořád jí volala, až se jí dovolala, teď navlíkají korálky, hrály si s Pokémonama a čekají na pevnost Boyard, že se budou spolu dívat.

Šárka - ta byla odmalička úplný introvert, až teď od toho gymplu (cca od 13 let) - "rozvázala" a už se dokáže uvolnit v kolektivu a užít si legraci. Jinak byla do těch 13 takové uzavřené dítě, které nepotřebovalo kolektiv, vystačila si sama, měla jednu kamarádku z ulice, která si k nám chodila hrát, moc hezky si vyhrály s Barbínkama.