Předně bych nečekala hodinu stranou, jestli manželovi dojde, že potřebujeme domů. Povídat s kamarádkou bych ho nějakou dobu nechala, pak bych jim do hovoru vstoupila s informací, že "čas se naplnil, musíme jít" a jestli si nechtějí domluvit sraz někdy sami - ať si vymění telefonní čísla nebo jestli paní nechce někdy zajít k nám na kávu a koblihu. Když se neozveš, chlapovi nedojde, že se pomalu přibližuješ kritické hranici vzteku. Samotný fakt, že se zakecá s někým, koho dvacet let neviděl a možná ho dalších dvace neuvidí, není něco, co by mě mělo naštvat. Že si s někým takovým má co říct, to celkem chápu.