Přidat odpověď
Ahoj, holky, nějak to na mě dolehlo... Jsme už dlouho manželé, skoro 20 let, před 5 lety se mi manžel přiznal, že vyhledává i sexuální vztahy s muži. Byl to šok, snažila jsem se to pochopit, respektive chápu, že jsou lidi, kteří to mají "jinak" než já. Myslela jsem si tehdy, že bude nejlepší se rozejít a žít každý dál sám. Nakonec jsme se domluvili, že to zkusíme spolu dál.
Teď po pár letech mám silný dojem, že jsem takříkajíc dobrohloupá :-( Manžel se dál sem tam stýkal a stýká se svými milenci, pro něho se vlastně z mého pohledu nic nezměnilo. Tvrdí, že nás jako rodinu nechce opustit, a všechno za ty roky tomu i nasvědčuje - společné dovolené, zajímá se v rámci svých časových možností o děti, jejich školu, koníčky, věřím tomu, že mě má skutečně rád.
Jenže ve mně někde klíčí zapšklost - pocit, že jsem celou situaci nezvládla, že jsem měla tehdy odejít, zkusit žít bez něho, zkusit, zda by mi chyběl. Pocit, že samotné by mi možná bylo líp.
Možná v tom hraje roli i to, že jsem moc toužila po více dětech, ale z jeho strany zaznívalo (a když na to přijde řeč) i dnes ještě zazní velmi rezolutní ne. Asi jsem předpokládala, že manžel ocení moji snahu s ním zůstat a bude ochotný o dalších dětech mluvit.
Nevím, co chci za radu, možná jsem se potřebovala vypovídat.
Předchozí