Když náš malý LMĎáček (dnes mladý muž na gymplu), začínal chodit do MŠ, tak jsme měli dlouho problém s tím, že skrze (reálnou) hyperaktivitu měl spoustu problémů ve vztazích s dětmi. Nemyslel to zle, ale v řadě sociálních funkcí byl trochu pozadu a přitom šíleně toužil po interakci s dětmi. Jenže ta interakce byla dětem nepříjemná, občas do nich strčil, občas jim rozbil hru. Tyhle děti jsou navíc impulzivní (jednají dřív, než přemýšlí, takže nějaké domlouvání je dost k ničemu, pomůže spíš pro později, až dozrají). K tomu ten náš měl snížený práh bolesti a navíc také sníženou frustrační odolnost (schopnost zvládnout zklamání). Čili šílený kotejl.

Chodil do různých soukromých školiček, na den, dva v týdnu, kvůli socializaci. A měl šílené problémy v jedné se dokonce "šikana" obrátila proti němu (včetně učitelky). Jediou výjimkou byla jedna paní učitelka, která měla vzdělávní ve spec. pedagogice a s LMD dětmi to uměla. Ta uměla sledovat jeho stav a situacem předcházet.

V předškolní době přišel do speciálky, oficálně dyslektické, reálně hlavně LMD. A tam byl najednou v pohodě. Proč? Hlavně proto, že prostředí bylo najednou tolerantnější. Nějaký strkance a škrábanec se tam nepočítal, paní učitelky to s dětmi uměly apod. Dokonce s nimi jely na školku v přírodě. Když čekali na hřišti na opožděný autobus, tak bylo vidět, o kolik rychlejší ty děti jsou a jaké jsou to uzlíky energie.

Na ZŠ měli naštěstí také "skautského" učitele, který nějaký škrábanec neřešil.... Kluci se občas prali, a nešlo o to aby se neprali, ale aby se prali bezečně a fér.