Věc se má tak, že být na smrtelné posteli je dost nepřenositelná zkušenost. Nikdo nevíme, jestli by nám nějaká nevěra apod., tváří v tvář smrti nepřipadala jako naprostá malichernost nebo kdyby byly i malé děti, tak možná, že bych se jako matka ráda seznámila s někým, kdo by se eventualně měl v budoucnu o moje děti starat. Taky dost záleží na tom, jaký to byl manžel v průběhu společných let. Pokud to byl vždycky nevěrník, tak bycgh si asi smířená s osudem řekla, že jsem udělala chybu a už ho měla dávno vyhodit, ale teď už s tím stejně nic neudělám nebo kdybych s ním byla celou dobu šťastná a věděla o něm, že se vždycky choval férově, tak bych mu to třeba přála a byla šťastná, že nezůstane sám, až já odejdu.