Mě umřela kamarádka a prala se s nemocí 5let. Onemocněla mladá, nestihla mít děti, nestihla se vdát. Měla kluka a ten by s ní snad i vydržel do konce, jenže jeho rodiče před ní mu řekli (byla vedle v pokoji a oni to věděli), že proč ju k nim tahá, že ona nemá perspektivu. No byl to zbabělej hajzl a nechal ji. Když umírala (věděla že je fakt konec) tak skoro nemluvila, na očích ji byla vidět taková "zloba" , "závist". Ona prostě jen chtěla moc žít a musela umřít a "záviděla" to, že já tu zůstanu, že já ty děti (tenkrát jedno mám). Nedovedu si představit být v její kůži a jen tak prostě schválit manželovi jeho vztah s milenkou, prostě si říct tak já umřu a ty si užívej. Prostě já to nedokážu. Stejně tak si myslím, že můj muž je natolik inteligentní a má mě za těch 22let do té míry rád, že tohle by mi nikdy neudělal.