Tak já bych na to vůbec nesázela....
Asi jsem četla v rychlosti, ale probrala jsi to s doktorem? souhlasí s tím?
Jinak - určitě je nutná dál nějaká psychoterapie, ne utnout léky i lékaře, to není dobré řešení...byla bych opatrná. Nehci tě lekat, možná to vyjde.
Já léky vysadila, ze dne na den, tedy po dobrání poslední krabičky. Je to už .... pět let, od té doby neberu nic. Brala jsem je krátce, asi 6 měsíců, ale bylo mi s nima moc fajn. Přestala jsem, protože jsem si nechtěla cpát do těla roky chemii, chtěla jsem to zkusit bez ní...
Jak mi je? Nebyla jsem na tom tak špatně jako ty. Asi....četla jsem tvoje příspěvky z minula...
Někdy to je těžké, člověk se musí naučit se sebou pracovat a hlavně si uvědomit, že nikdy nebude úplně normální.
Já trpěla mentální bulimií, deset let, z té jsem se dostala úplně sama, naprosto, jsem zdravá v tomto směru. Až moc měla jsem jí už z dětství, rodiče to neřešili...
Ale provázely jí deprese, ty mi dělaly peklo...
Občas se o mě pokusí, někdy mě dostane do dost špatné, až depresivní nálady i maličkost, dostaví se úzkost, slzy...
není to často, v závislosti na ročním období....musím se sebou intenzivně pracovat a mluvit se sebou, pak to jde...
Jo, a manžel mi koupil fototerapeutickou lampu. Moc doporučuju

Jinak, mě strašně, strašně moc dodávají energii, motivaci a dobrou náladu moje děti. Když na mě něco leze, myslím na ně, obejmu malého a je líp. Je dobré mít nějaký záchytný, záchranný bod...
Ale nikdy jsem neměla například takový problém, že bych myslela na sebevraždu. to ne. Život mě nebavil, ale nebyla bych schopná ublížit svým dětem, pro které žiju...takže kvůli nim se držím....chci, aby měly fajn a veselou mámu, tak se snažím. Teď čekám třetě a už se ho nemůžu dočkat